Třetí týden našeho cestování jsme začali v Hokitice. Toto hezké pobřežní městečko jsme si prošli, doplnili zásoby a navštívili bazén. Po pěti dnech bez koupání už jsme potřebovali sprchu. Odpoledne jsme Hokitiku opustili a přesouvali se dále na sever. V původním plánu jsme chtěli navštívit Nelson Lakes NP a Karamea. Plány jsme změnili, tato dvě místa vynechali a vše podřídili dvoudennímu tracku v národním parku Abel Tasman.

V pátek ráno už jsme na informacích v Motuece zjišťovali naše šance na tento track – počasí, vodní taxi a místo na hutu. Taxi nebyl problém a předpověď počasí na následující tři dny naprosto ideální. Problémem se stal hut. Národní parky na Novém Zélandě jsou nedotčená příroda bez jakékoliv známky civilizace. Touto pustinou vedou pouze pěší vyznačené cestičky a tracky, většinou několikadenní. Proto jsou na těchto tracích huty, aby měl člověk po celodenním pochodu kam hlavu složit. Hut je jednoduchá dřevěná bouda či chata, několik paland, matrace, venkovní záchod. Na oblíbených tracích, jako byl ten náš, se musí místo na hutu dopředu objednat. My jsme přišli na poslední chvíli a samozřejmě bylo vše obsazeno. Poslední dvě volná místa byla na jiný den a na jiný hut. Rychlá válečná porada, “drobná” úprava plánů a poslední místa na hutu jsme zabrali my. Původně jsme se chtěli dnes (pátek) nechat odvézt wattertaxíkem na Bark Bay, jít půlku trasy, přespat na Anchorage hut a druhý den dojít zbytek k autu. Po všech úpravách půjdeme až v sobotu, celou trasu najednou, od auta přes Anchorage až k Bark Bay (asi 20 km), přespíme na Bark Bay hut a druhý den nás taxi odveze zpět.

Tím nám zůstal pátek celý volný. V záloze jsme měli Cape Farewell, nejsevernější část jižního ostrova. Měli jsme krásné počasí a tak jsme se tam skoro celý den váleli na pláži Wharariki beach a blbli v písečných dunách.

V sobotu v 8:30 už jsme házeli těžké batohy na ramena a vyráželi na track. Počasí úžasné, jen Lenka neměla po ránu při vidině sedmi hodin chůze dobrou náladu. Celá trasa vedla lesem kolem pobřeží. Občas se naskytl výhled na krásnou pláž či zátoku, a co chvíli vedla na tyto pláže odbočka. Usilovným pochodem jsme ukrajovali kilometry a odpočinout jsme svým nohám dali až kolem jedenácté na krásné pláži se zlatým pískem a průzračnou zelenomodrou vodou. Zajímavostí Abel Tasman Coastal tracku je, že některé části trati jdou projít pouze při odlivu. My jsme na své trase měli něco podobného. V jedné části naší cesty jsme si mohli vybrat ze dvou možností. Kratší “odlivová trasa” nebo delší “obcházka” okolo pobřeží. Měli jsme štěstí, byl odliv a cesta to byla zajímavá. Vlhký podklad, mušle praskající pod nohama, všude díry a všude pohyb. Krabíci a další všelijaká havěť se utíkali schovat před našimi kroky do děr. Bosky jsme museli brodit několik říček a oběd si dali kousek za půlkou na kouzelné pláži Torrent Bay. Před čtvrtou hodinou jsme dorazili na Bark Bay. Zkoumavě jsme si prohlíželi hut. Po chvíli rozkoukávání jsme popadli dvě matrace, hodili je na horní patro čtrnáctimístné palandy a naše místa tak byla zabrána. Zbytek dne jsme odpočívali na pláži a po barevném západu slunce šli spát.

Přesněji řečeno, šli jsme se pokoušet spát. Takový hut, to si nesmíte idealizovat. 34 trampů, 14 z nich v naší ložnici a každý heká, vzdychá, chrápe, prdí, převaluje se a spacáky šustí a postele vržou a…. A teď si představte, že se všichni ti trampové na noc zuli. A nevětrá se tam. Zkrátka jsme si noc parádně užili. Naštěstí jsme v neděli nemuseli nikam pospíchat a mohli se válet na pláži. V půl třetí nás vyzvedl wattertaxi a odvezl nás zpět do Marahau k autu.

V pondělí jsme se přesunuli do Pictonu. Vyprali prádlo a objednali si na úterý na ráno cestu trajektem na severní ostrov. V úterý jsme se vylodili ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. Prošli jsme si město a navštívili národní muzeum Te Papa, od kterého jsme očekávali trošku více. A protože nemáme času nazbyt, ve středu už jsme se nacházeli v národním parku Mount Egmont.

Severní ostrov nás nepřivítal zrovna přívětivým počasím. Máme často zataženo a přeháňky. Ani ty zážitky se zatím nedostavují. Wellington a Mt Egmont nebyli nic moc. Ale snad se to teď zlepší. Čeká nás národní park Tongariro a poté termální oblast Rotorua.