V pátek 21. května jsme přeletěli do hlavního města Indonésie Jakarty. Náš pobyt na ostrově Jáva nezačal úplně nejlépe. Lenku stále trápila nevolnost a my jsme pro jistotu navštívili lékaře. Dostali jsme antibiotika a teď už je to definitivně v pořádku (teď jsme to napsali do článku a večer se Lence udělá špatně – tak to totiž bylo minule).

V Jakartě jsme strávili pouhopouhý jeden den a navštívili Národní museum. Hlavním exponátem jsme se stali my a museli jsme čelit davům otravných školáků, kteří asi viděli bělocha poprvé v životě. Po dvoustém zvolání “helou mister” má člověk co dělat, aby toho smrada neprohodil oknem ven. Aspoň, že tihle prckové ještě nemají foťáky.

Cestovat po Indonésii se nechá dvěma způsoby. I zde již existují cestovní kanceláře, kde si můžete koupit předraženou jízdenku do turistického autobusu, který vás doveze přímo ke dveřím hotelu. Druhou možností je využívat levnou veřejnou dopravu. My jsme se rozhodli pro druhou variantu. Je to masakr a spousta neuvěřitelných zážitků. Ne všechny jsou ale příjemné.

Z Jakarty jsme se nočním vlakem přesouvali do Yogyakarty. Odmítli jsme drahou první třídu a koupili si lístky do “bisnis klas”. Už chápeme, co znamená bisnis. Celou noc nás otravovali neúnavní prodejci čehokoliv. Občas jich ve vlaku bylo snad víc než cestujících. Prodávali jídlo, pití, časopisy, hračky, rubikovu kostku, dioptrické brýle a spoustu dalších zbytečností. Když kolem vás ve čtyři ráno po stodvacáté projde ten samý prodejce a po stodvacáté vám nutí tu samou věc… chápete asi, jak jsme se na něj tvářili. Ještě, že nerozumí česky.

Z Yogyakarty jsme jezdili navštěvovat zajímavá místa po centrální Jávě. Vlakové spojení existuje jen mezi velkými městy. Tentokrát jsme museli využívat dopravy autobusové. Oproti Sumatře jsou na Jávě autobusy větší, dvaceti-místné. Vejde se do nich kolem 40-ti lidí (půlka kouřících), 20 kohoutů (kokrhajících), dvě ovce a jeden až dva hudebníci (žebrající). Na každé zastávce hudebníci vyskočí, naskočí jiní, zahrají písničku a chtějí peníze. Průměrná rychlost vozidla nepřesáhne 25 km v hodině. Staví se na každé mezi, protože místní jsou líní udělat krok navíc.

Nejdříve jsme jeli na Dieng Plateau. Vesnička Dieng leží vysoko v horách. Všude v okolí úrodná políčka, sopky a také několik chrámů. Okouzlila nás hlavně zdejší krajina a udivila nás terasovitá políčka narýsovaná vysoko do kopců. Pro domorodce je turista zvláštností a jsou příjemní a vřelí. Ne jako ve městech, kde ve vás vidí jen prachy.

Ve středu jsme navštívili Borobudur. Velkolepý budhistický monument, kamenný chrám z 8. – 9. století. Chrám je postavený z více než 2 milionů kamenných bloků. Není použito žádného spojovacího materiálu, kameny do sebe zapadají. Něco jako obrovské lego. Protože zahraniční turista platí desetkrát větší vstupné než domácí, pokoušeli jsme se dostat do chrámu nějakou oklikou. Potkali jsme při tom partičku lidí snažících se o to samé. Samozřejmě že to byli Češi. Oklikou se nám to nepovedlo. Vyčapali nás. Nakonec jsme se dostali dovnitř na studentskou slevu (osm lidí se vystřídalo o dvě prošlé ISIC karty a jeden řidičák). Na Borobuduru se nám líbilo a bylo to zajímavý. Jen kdyby těch otravnejch Indonésanů nebylo. Každou chvilku se s námi chtěl někdo fotit. Odmítali jsme a se zadostiučiněním jsme sledovali jejich protažené ksichty. To máte za to vstupný. A krom toho nechápeme, proč se máme fotit s úplně neznámým člověkem.

Ve čtvrtek jsme jeli na další kamenný chrám, tentokrát hinduistický Prambanan. Opět stejná písnička. Bílý turista má zvláštní vchod a speciální cenu. A pak že mi jsme rasisti! Znovu pomohly prošlé ISIC karty, i když tady už se na datum koukali. Něco mektal o platnosti, ale neměl nárok a museli nás pustit. Prambanan je také zajímavý, ale stejně jako Borobudur se těžko popisuje. Budete si muset počkat na fotky.

V minulém článku jsme si pochvalovali indonéskou kuchyni. Ano, v Bukit Lawangu na Sumatře se vařilo výborně a měli veliký výběr. Teď už máme ale indonéské kuchyně plné zuby. Po pár dnech na Jávě jsme zjistili, že ve všech pouličních občerstveních mají to samé. Prakticky neustále jíme smaženou rýži, smažené nudle a nebo rýži a kuře. A všechno chutná stejně. Když si zajdeme do restaurace, obvykle mají na jídelničku evropská jídla. Cena je vyšší, porce miniaturní a neumí to připravit. Holt to tady o tej rejži budeme muset doklepat, ale už se na toho vepře s chlebem fakt těšíme.

Tenhle týden máme za sebou několik chrámů. Příští týden bude více o přírodě. Jedeme zdolat sopku Bromo a doufáme, že se nám poté podaří dojet až na těžko dostupné sopečné jezero Kawah Iljen. V těchto oblastech to bude asi poměrně složité s internetem. Nedivte se, pokud se nám nepodaří se během týdne ozvat.