Murphyho zákon cestovatelský: “Napíšete-li domu, že máte hezky, začne pršet. Napíšete-li, že jste v pořádku, do večera se to změní.”

Minulý týden ve čtvrtek jsme napsali, že jsme oba v pořádku. Následující noc Jakub dostal horečku. Nadopoval se panadolama a doufali jsme, že horečka brzo poleví. Celý pátek jsme tedy jen tak proleželi a v sobotu už byl Jakub naštěstí bez horečky. Vzhledem k našemu Murphyho zákonu vám oznamujeme, že vůbec nejsme v pořádku. Lenka má pravděpodobně Malárii a Jakub horečku Dengue. A chčije a chčije.

A co jsme tedy druhý týden dělali? V pátek jsme se i přes Jakubovu horečku museli přesunout z Yogyakarty do Sola. Yogya byla plná kvůli nějakému budhistickému svátku. V Solu jsme si našli příjemné ubytování a strávili celý den ve stínu u pokoje. K našemu překvapení byli naši sousedi také Češi. Kecali jsme s nimi celé odpoledne. Na sobotu byl v plánu výlet na motorce na nedaleké chrámy, ale vzhledem k horečce jsme to zrušili. Celou sobotu jsme pro jistotu ještě zůstali v Solu a jen večer jsme šli na tradiční divadelní představení Wayang Orang.

V neděli jsme chtěli přejet do Cemoro Lawang, odkud se dá dobýt sopka Bromo. Již zmiňovaný budhistický svátek způsobil, že všechny vlaky byly naprosto plné. Osmi hodinová cesta nejnižší třídou byla opravdu zážitek. Nakonec jsme se v deset večer do Cemora dostali. Druhý den jsme vstávali ve čtyři ráno a lezli do nadmořské výšky 2500 m na Gunug Penanjakan. Tady jsme čekali na východ slunce. Výhled na kouřící Bromo a okolní sopky byl dechberoucí. Když jsme se dostatečně vynadívali a udělali asi tisíc fotek, vyrazili jsme na samotný kráter Bromo. Šli jsme pár kilometrů přes pole ze sopečného popílku a poté jsme vylezli až na hranu kráteru. Pohled dolů byl skutečně zajímavý.

Druhý den jsme měli navštívit další nádherné přírodní představení. Sopečné jezero Kawah Ijen. Bohužel jsme se chvilku před odjezdem dozvěděli, že Ijen je od včera aktivní a tudíž k návštěvě momentálně nevhodný. To nás maloučko zklamalo. Jelikož na Jávě už nemáme moc co dělat a stále nám zbývá více než týden, rozhodli jsme se pro přesun na Bali.

Čím déle tu jsme, tím více nás Indonésie začíná štvát. Očekávání bylo trošku větší, než je realita. Pozitivních a hezkých zážitků není tolik, aby převážili každodenní naštvání a boj o vše. Ráno si musíte usmlouvat snídani, poté jeden autobus, druhý autobus, pak se pohádáte o cenu oběda… Je to unavující a otravné. Víte, že cena nějaké věci je třeba 15.000 Rp, ale pro nás pro turisty je nejmíň 50.000 Rp. A tak je to se vším. Jsou to tu jen zloději a lháři.

Na následující dny nemáme v plánu nic zvláštního. Jsme v Ubudu na Bali a budeme pravděpodobně vyrážet na výlety na motorce. Příští týden se chceme pomalu začít přesouvat zpět do Jakarty. Už se strašně těšíme domů.