Poslední večer v Kuale se nám poštěstilo velmi levně zakoupit nejnovějšího průvodce po Indonésii Lonely Planet. Smlouvat se ale musí velmi tvrdě. Poté už jsme jen dobalili batohy a zítra hurá na Sumatru.

V neděli ráno Jakub začal simulovat zánět středního ucha. To to pěkně začíná. Nebyl čas to řešit. Museli jsme na letiště. Let byl krátký. Než jsme se stačili pohodlně usadit, už jsme přistávali v Medanu. Díky časovému posunu jsme přistáli o pět minut dříve, než jsme odlétali. Při pohledu z okénka jsme se obávali, zda se tu vůbec nachází letiště. Plechové střechy okolních domů se nebezpečně blížily. Přistáli jsme na takové širší silnici.

Indonésie nás okouzlila hned na první pohled. Tak tohle je teprve divočina. Oproti tomuhle byla Malajsie procházka růžovým sadem. Ihned po východu z letiště se na nás pověsily dvě žebravé děti. Každý si nás prohlíží, usmívá se na nás, mává, troubí, volá. Neustále slyšíme “Hello Miss” nebo ”Hello Mister, How are You?”. Bohužel to jsou jediná anglická slovíčka, která znají.

My jsme si v Medanu chtěli zařídit pár věcí, ale neuvědomili jsme si, že je neděle. Směnárny a banky zavřené a v nemocnici nikdo. Jakub holt bude muset přestat simulovat. Peníze se nám nakonec podařilo vybrat v jednom bankomatu. Pro začátek jsme si vzali tři miliónky rupií (což je asi 6000 Kč).

Dále jsme se chtěli přesunout do zhruba 100 km vzdáleného Bukit Lawang. Vesnička na okraji džungle, odkud se podnikají výpravy za orangutany. Zkuste se ale někam dostat, když vám nikdo nerozumí ani základní slova jako bus, bus station a city centre. Bylo to trápení, ale zvládli jsme to. Cesta do Bukit Lawang byla zážitek.

Představte si klasický osmi-místný van. Přidejte do něj další tři sedačky a strašně moc Indonésanů. Když jsme přistoupili my, bylo nás v autě patnáct. Po dalších několika zastávkách jsme si začali dělat srandičky, zda se nás do auta vejde dvacet. V zápětí nás v autě bylo dvacet tři a to si nejsme jistí, že někdo neseděl na střeše. Do toho si představte neexistující dopravní předpisy a silnici, která viděla asfalt naposledy před 15-ti lety. Divíme se tomu ještě teď, ale nějak jsme to přežili a po pěti hodinách kodrcání, v pořádku dorazili do Bukit Lawang.

Vesnička se nám líbila od samého začátku. Přátelští lidé, jednoduché bambusové domečky, řeka. Ubytovali jsme se za 80 Kč na noc v hotýlku Rain Forest. V průběhu večeře jsme si na druhý den domluvili celodenní výlet do džungle za orangutany. Připojili se k nám ještě Polka Gabi a Ital Alberto. V Bukit Lawang se nachází centrum pro záchranu ohrožených orangutanů. Ti jsou zde odchováváni a vypouštěni zpět do džungle. V okolí vesnice se pohybuje asi 500 jedinců, v celé džungli pak 5000.

Ráno jsme vstávali časně a mohli pozorovat makaky, kteří lezli v okolí celého hotelu. V 7:00 už jsme vyráželi, my čtyři, náš průvodce Abdulah a jeho asistent Pika. Přešli jsme řeku a prodírali se strmě do kopce skrz džungli. Po chvíli Abdulah i jeho pomocník začali dělat divné zvuky. Budili orangutany. Pika se od nás oddělil a prohledával vedlejší cestičky. Po půl hodině se nad námi začal ozývat strašný praskot větví. ORANGUTANI. Vysoko nad námi v korunách stromů se pohupovali hned tři. Během chvíle nás od focení a pozorování vyrušily podivné pralesní skřeky. Pika nám dával vědět, že i on objevil orangutany. Vyrazili jsme za ním. Na větvi tu seděla ohromná orangutanice Mina s miminem v náruči. Mina je opředena řadou pověstí. Občas je k lidem agresivní a napadla už několik průvodců. Abdulah v zápětí rozpoznal, že Mina nemá dnes úplně dobrou náladu a proto jsme se u ní moc dlouho nezdrželi.

V průběhu dopoledne jsme procházeli džunglí a viděli ještě několik jedinců. Většinou to byly matky s miminem. Mužští jedinci se totiž zdržují vysoko v korunách stromů. Několikrát jsme si orangutany mohli prohlédnout opravdu hodně zblízka. Byla to paráda. Největším zážitkem bylo, když si jedna orangutanice chtěla zblízka prohlédnout nás, respektive Jakuba. Slezla ze stromu k nám na pěšinku tak obratně, že odřízla Jakuba od skupiny a jala se ho pronásledovat. Abdulah uklidňoval vyděšenou Lenku, že tahle orangutanice není agresivní a chce ho jenom pomačkat. To ale Jakub netušil a bral nohy na ramena. Orangutanice to naštěstí po chvíli vzdala a zklamaně odplula po liánách zpět do džungle.

Okolo poledního jsme dostali oběd servírovaný na banánovém listu a po dostatečném odpočinku jsme pokračovali v cestě. Žádného orangutana už jsme nepotkali. Zato jsme viděli tři ohromné ptáky Tukany a několik dalších druhů opic. Obzvlášť zblízka jsme si prohlédli černé Gibony Sybaiak. A také pijavice. Lenka ji objevila ještě nezakouslou a Jakubova se zrovna přisávala.

Cestu z džungle zpět do vesnice jsme jeli na “raftu”. Indonéský raft jsou čtyři duše z traktoru svázané dohromady. Pádla neexistují. Ovládá se to jedním bidlem vpředu a jedním vzadu. Respektive spíš neovládá. Voda si s náma dělala, co chtěla. Do teď nechápeme, že jsme se necvakli. Největší peřeje jsme vždy jeli po boku nebo po zadu. Jednou nám náš čelní bidloovladač náhle vystoupil z lodi, i s bidlem. Promočení, v pořádku a plní zážitků jsme se dostali k nám na hotýlek.

Po sprše a výborné večeři (indonéská kuchyně je možná ještě lepší než ta malajská) jsme ulehli ke spánku. Další “dobrodružství” na sebe nenechalo dlouho čekat. Lenka chytila srajdu a nejen to. Celou noc v intervalech 20 minut běhala na záchod a nevěděla, jestli si má k míse pokleknout nebo na ni sednout. Okolo čtvrté ze sebe konečně vydala vše a vyčerpaně usnula.

Druhý den nevolnost pokračovala. Místo plánovaného přesunu na Batacké vesničky, vyrážel Jakub shánět studenou kolu a sušenky. Lenka zůstala v posteli, nevolnost trochu ustoupila, ale přidala se horečka. Místním se paralen a endiaron moc nepozdával a nabízeli tradiční přírodní medicínu. Odmítali jsme to až do večera, kdy se Lence přitížilo. Herbální medicína se skládala z kuličky sežmoulané z něčeho strašně pálivého a z nechutně vzhlížejícího dryjáku. Tuto kombinaci by v sobě neudržel zdravý člověk, natož Lenka s pošramoceným žaludkem. Během chvilky plavala celá medicína v míse.

Ve středu horečka i nevolnost povolily a Lenka se začala dávat dohromady. Problémem se stala dieta. Vybrat si z indonéských pálivých jídel něco dietního na rozbouřený žaludek není jednoduché. Ale i to jsme zvládli. Lenka zvládla oběd i večeři a mohla tak nabrat síly na čtvrteční přesun do Medanu.

Dnes je čtvrtek. Píšeme z Medanu. Lenka je v pořádku a i Jakub už přestal simulovat svůj zánět. Stihli jsme na Sumatře sice jen orangutany, ale i tak je celkový dojem výborný. Je to tu strašná divočina, nic nefunguje, nic nemá pravidla, nikdo nerozumí a o vše se musí strašně bojovat. Ale i tím je to tu zajímavější a hezčí.