O tom, jak chodíme do školy, jaké máme spolužáky a učitele, jak čteme knihy v angličtině a jaké máme úspěchy (i v jiných jazycích).

Ihned první pondělí ráno jsme jeli do školy. Ve škole nás na recepci přivítali malým testem, podle něhož rozřazují studenty do skupin. Test se skládal z poslechu a z gramatiky. Dopadli jsme tak, že Jakub byl zařazen do levelu 1 (neboli největší blbci) a Lenka do levelu 3. Poté jsme se dozvěděli nějaké další informace o škole, o Zélanďanech a jejich kultuře. Naše výuka probíhá ve dvou fázích. Dopoledne 3 hodiny zaměřené spíše na gramatiku a odpoledne 2 hodiny konverzace. Jelikož jsme každý v jiné skupině, každý vám také sám popíšeme své dojmy.

Jakub

Neomylně mě zařadili mezi to nejhorší. Moji spolužáci byli opravdu zajímaví týpci. Většina jich neuměla ani psát, ani mluvit, takže jsem se hned první den mohl cítit v této skupině jako hvězda.

Spolužáci byli skoro výhradně Asijci. Měl jsem ve třídě 8 Arabů (Hatim, Hasan, Hosan, Abdulah, Mohamed, Madzip, Azis a Soltan) a 2 Japonky (Haruka a Ayaka). Dopoledne nás učila Natascha a odpoledne Jeremy. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Věci, které jsme v hodinách probírali, byly ale jednoduché až stupidní. Moji spolužáci měli velké problémy prakticky se vším. Čtení a psaní (neznají klasickou abecedu, ale nějaký svý klikyháky) i výslovnost (měli byste slyšet Japonku říkat slovo “experiment”). Mým největším problémem bylo vytvořit anglicky větu a mluvit (což ale s mými spolužáky stejně nešlo). Výuka probíhala strašně pomalu a většinu času jsem se nudil. Cvičení při hodinách byla velmi lehká, ale to co jsem potřeboval – mluvit, to jsme prakticky nedělali. Moji angličtinu to nijak zvlášť neposouvalo kupředu. Daleko více mi dávalo, když mi látku vysvětlila Lenka (třeba ve čtyři ráno).

Mysleli jsme, že nebude problém můj posun do levelu 2, ale Natascha mi v pátek vysvětlila, že k přesunu může dojít nejdříve po 14 dnech. Bylo to trochu zklamání. V pondělí však přišla radostná zpráva. Středeční test jsem splnil skoro na 90 procent a byl jsem proto výjimečně přesunut do levelu 2. Hurááá.

Od pondělka už jsem tedy o level výš. V tomto levelu už se více mluví, takže to pro mou angličtinu je daleko přínosnější. I spolužáci jsou komunikativnější. Tentokrát jsou to 3 Japonci, Korejka, Tajvanka, 3 Arabové a Brazilka. Nechá už se s nimi docela mluvit a občas se mi podaří dát dohromady smysluplnou větu, která je i gramaticky správně. Dopoledne nás má Sarah a odpoledne Freya. I výuka postupuje poněkud rychleji a každý den máme nějakou novou gramatiku (umím už 6 časů a myslím, že 3 by bohatě stačily).

Lenka

Co se mého levelu týče, jsem spokojena. Není to nic, co bych nezvládala (z testu jsem měla 80 procent) a zároveň si opakuju to, co jsem už zapomněla a učím se další nové věci. Moji spolužáci jsou Arabové Aqeel, Alawi, Mohammad, Italka Sylvia, Španěl Javier, Korejky Yejin a Minjeong a Japonci Chika, Saki a Miyako. Mají v celku dobré znalosti z gramatiky, ale dost to skřípe při výslovnosti. To je pak problém pro mě, protože jim díky tomu některá slova nerozumím.

Každé ráno přijde s úsměvem na tváři a hrnkem kafe v ruce náš teacher Michael. Vždy je pečlivě oholen, pěkně oblečen. Akorát na první pohled vypadá tak trochu jako Šáša Krusty ze Simpsnů. Odpolední hodiny vede Jeny (to je zkrácená verze jejího jména, jinak ho totiž neumím). Je v celku šílená, ale děsně milá. Odpoledne se rozhodně nenudíme. Nenechá nás ani sedět na jednom místě. Pořád člověk pobíhá po třídě a tak podobně. Pokud něčemu nerozumíme, nesmíme použít slovník. Ona nám to s velkým nadšením vysvětlí, předvede. Prostě udělá cokoliv, hlavně nebrat slovník do ruky.

První týden jsem se do školy nepřipravovala vůbec (teď to taky moc nedělám). Zdá se, že to nepotřebuju a navíc na to nemám ani pomyšlení. Minulý týden mě Jakub od rána (přibližně tak od 4 hodin) až do večera zavaloval svými zvídavými otázkami. Po prvních třech dnech (to už jsem se fakt musela přemáhat, abych neodpověděla ručně) jsem mu vysvětlila, že nejsem chodící slovník ani učebnice a že bych občas ráda přemýšlela i o něčem jiném, než je zrovna anglická gramatika. Hlavně teda po ránu. Od té doby už mě Jakub nebudí ve 4, aby se mohl zeptat. Teď si počká, a když otevřu oči a podívám se na něj, zeptá se: “už můžu začít s angličtinou???”.

Naše angličtina se malilinko zlepšuje. Pomáháme si i tím, že čteme knihy. Ve školní knihovně jsou k dispozici v různých obtížnostech. Takže jsme začali u jedničky a už se chystáme na trojku. To je asi tak vše o škole. Snad nám ten měsíc tady k něčemu bude (Jakub zatím nejlépe ovládá věty “Ahoj, jak se máš? Mám se dobře, díky.”, ale v 8 jazycích a žádný není angličtina).

Takže (psáno foneticky):
Haj, ogenki desuka? (japonsky)
Olaa, komo vo sejta? (portugalsky)
Anjon, ha sej jo? (korejsky)
Nihau ma? (tajvan)
Ola, komo estas? (španělsky)
Ciao, kom estan? (italsky)
Halo, wie geht es dir? (německy)
Marhaba, kef elhal? (arabsky)
A konečně: ahoj, jak se máte? (česky)