O tom, jak nám pršelo, jak jsme byli v muzeu, jak nám nepršelo, jak jsme jeli lodí, jak jsme lezli na Rangitoto, jak nám zase pršelo a my totálně promokli.

Je pátek a poprvé nám na Zélandě “chčije a chčije”. To nám dost zkomplikovalo plány na víkend. Naštěstí jsme ale měli suchou i mokrou variantu, takže jsme na sobotu nemuseli nic narychlo vymýšlet a rovnou zamířili do aucklandskéko muzea. Autobusem jsme se přesunuli do centra a odtud po svých k muzeu. Po cestě jsme ještě posbírali pár kešek (byla by přece škoda je tu nechat).

V muzeu nás hned na začátku potrápila skřínka na batohy. Musí se do ní totiž strčit dolar a pak zavřít a teprve otočit klíček. Lenka to ale udělala tak obratně, že skřínka byla stále otevřená a dolar v prdeli. Na druhý dolar (který si Lenka musela dojít rozměnit) už se to povedlo a my mohli začít s prohlídkou.

Muzeum má celkem tři patra. V nejspodnějším jsme mohli obdivovat krásy maorské kultury. Vyřezávané totemy (tekoteko), domy (Marae), zbraně (Tiaha), masky, různé předměty a krásnou 25 m dlouhou válečnou kanoi (Waka). V druhém patře jsme viděli historii a současnost zélandské přírody. Od zkamenělin, přes savce, ptáky až po živočichy oceánu. Podstoupili jsme i simulaci výbuchu sopky (nebylo to nic příjemného ani tady v muzeu). Třetí patro je věnováno válkám. Viděli jsme třeba originály válečných letounů Zero a Spitfire. Nakonec jsme se prošli Aucklandem v roce 1866.

Na to, že vstupné je přijatelných 5 dolarů na osobu (asi 60 Kč), jsme v muzeu strávili více jak 2 hodiny a rozhodně se bylo na co dívat.

Trochu jsme se obávali, jak bude v neděli. Druhou mokrou variantu jsme totiž neměli. Ráno to ale vypadalo slibně a tak jsme mohli vyrazit na výlet na ostrov Rangitoto. Na ostrov se dá dojet pouze lodí, která nám jela v 10:30. Předtím jsme se ještě sháněli po nějaké svačince s sebou. To je v Aucklandu docela problém, protože rohlíky ani chleba tady nevedou.

Na loď jsme nastoupili mezi prvními a mohli tak obsadit exkluzivní místa na přídi. Čekala nás 9 kilometrů dlouhá cesta na Rangitoto. Jeli jsme vyhlídkovou rychlostí podél pobřeží. Kapitán lodi nám palubním mikrofonem hlásil všelijaké zajímavosti, ale my jsme mu stejně hovno rozuměli. Po půl hodině jsme dorazili na Rangitoto.

Celý ostrov je vlastně sopka vykukující z oceánu. Je neobydlený, jelikož veškerý povrch tvoří vyvřelá láva. Krajina je tak pustá a nehostinná, že tu kromě pár druhů stromů a rostlin nepotkáte nic živého. Od pobřeží jsme vyrazili k lávovým jeskyním a od nich nahoru ke kráteru. Byli jsme celých 256 metrů nad mořem a kochali jsme se nádhernou vyhlídkou na všechny strany. Bylo krásně slunečno a viditelnost byla úžasná. Udělali jsme hafo fotek a dali si sváču. Asi po půl hodině jsme se otočili a zjistili, proč Maoři nazývají Zéland Aotearoa – Země velkého bílého mraku. V Aucklandu už zase chcalo. Velký bílý mrak se řítil směrem k nám. Chytlo nás to tak v půlce cesty dolů. U pobřeží jsme ještě čekali hodinu na přívoz, takže jsme promokli až na kost.

Domu jsme dorazili promrzlí a unavení, ale opět plní zážitků. Dali jsme si horký tea a shower a šli jsme se learn, abychom příští week neudělali v testech moc mistakes (Pozor, příští článek už možná bude v angličtině). See you later…