O tom, jak jsme se zabydleli, jak nám Zdeňka sehnala práci, jak jsme hrabali, jak Lenka štípala a Jakub shazoval.

V pátek 11. 9. jsme za stálého deště navštívili Zdeňku v Blenheimu. Zdeňka žije na Novém Zélandu přes dva roky a pracuje na vinicích. Momentálně má pronajatý celý rodinný dům a hledá podnájemníky. My jsme jí padli do rány. Domek se nám moc líbil, a proto jsme se s ní domluvili, že se ubytujeme prozatím na týden. Pátek jsme strávili zabydlováním našeho pokojíku. V domku společně s námi žije ještě indonéský pár Inda a Henry.

V sobotu jsme si trošku přispali. Opět pršelo a my neměli co dělat. Nakonec jsme se vrhli na úklid Vanesky. Protože jsme s ní najezdili už více než 2000 km, kontrolovali jsme také důležité kapaliny v motoru (vodu a olej – těm ostatním dírám stejně nerozumíme). Zdá se, že vše doléváme tam, kam máme. Nebo to tak prozatím vypadá.

V neděli se konečně udělalo hezky. Hned po ránu jsme se dali do praní. K obědu jsme si upekli kuřátko a odpoledne chtěli vyrazit na procházku po okolí. Už jsme si nazouvali boty, když přiběhla Zdeňka se zprávou, že má pro nás práci. Zítra v 8 ráno v Seddonu na vinici. Trosku nás to zaskočilo. Neměli jsme vhodné oblečení, hlavně tedy bundy. Místo procházky jsme šli do města shánět něco na sebe. Moc jsme nevěřili, že v neděli odpoledne bude ještě někde otevřeno. Naštěstí měli v “úžasným” sekáči. Tam jsme si velmi levně zakoupili luxusní pracovní oděv. Lenka krásnou růžovou bundičku (úplná bárbínka), mikinu a kšiltovku. Jakub tu samou bundičku, ale v červeném a frajerskou pokrývku hlavy. S touhle výbavou jsme mohli jít v klidu pracovat.

V pondělí ráno jsme se hlásili na vinici. Postarší Maor John nám rozdal zajímavé hrábě (kus klacku, drát a lepenka) a poslal nás cleaning rubbish – uklízet vinici. Chodili jsme celý den nekonečně dlouhými řadami stromků a hrabičkami odklízeli odštípané větve. Nebyla to moc namáhavá práce, ale díky neustále stejnému pohybu nás večer bolely záda. A byla to strašná nuda. Zatím jsme moc nevěděli, na jak dlouho práci máme a za kolik děláme. Zdeňka ale pod tímhle managerem už pracovala a říkala, že mu můžeme věřit.

V úterý nás čekala práce úplně stejná. Dopoledne se za námi zastavil manager Glen. Předal nám nějaký papíry a dozvěděli jsme se svůj plat. Docela nás tím potěšil, protože plat byl o několik dolarů vyšší, než jsme čekali. Ptal se nás také, na jak dlouho chceme práci. Prozatím jsme mu řekli, že tak na 6 týdnů.

Podmínky naší práce jsou docela zajímavé. Pracovat totiž můžeme, jak chceme. Pokud nějaký den nebudeme chtít pracovat – dáme si volno. Pokud budeme chtít skončit dřív – skončíme dřív. Pokud budeme chtít skončit úplně – skončíme. Výplata by nám měla chodit jednou za týden (to je na Zélandu normální – jednou týdně nebo jednou za 14 dní).

Ve středu jsme dodělali úklid vinice a dostali jsme novou práci. Maor znaleckým okem usoudil, že Lenka fyzicky nezvládne lehčí práci a proto jí poslal na tu těžší. Na tu lehčí poslal Jakuba. Lenka se Zdeňkou štípaly kleštěmi větve a kmeny stromků. Je to spíš práce pro chlapa. Přeštípnout několik centimetrů široký kmen stromku chce pořádnou sílu. Lenka to ale s vypětím všech sil zvládla. Jakub a jeden Zélanďan shazovali “strašně těžké” dráty ze sloupu. Tahle práce nám zůstala do konce týdne. Doteď nechápeme, proč to ten Maor takhle rozdělil. Maor “pracuje” s námi. Maoři jsou takoví zélandští cikáni (spousta dětí, žádná práce). Tenhle alespoň chodí do práce a tam předstírá, že něco dělá. Celý den se popováží v traktoru po vinici.

Jsme tady asi za pěkný trotly. Místní (nejen Maoři) jsou strašně líní a dělají jenom do 3. My si každý den dáváme až do 5 a ještě chceme dělat víkendy. Tento týden jsme odpracovali 6 dní po devíti hodinách a volno jsme si vzali jenom v neděli.

Stále se ještě poohlížíme po jiné práci. Teď budeme určitě pracovat na vinici, ale jak se bude blížit sezóna, rádi bychom pracovali spíše v nějaké restauraci. Pokud se nám ale nepodaří nic sehnat, vůbec se nebojíme na vinici zůstat.