Z našeho malajského deníku: Jak se blížíme k rovníku, sužuje nás stále větší a větší vedro. Dnes ráno vylezl teploměr tak vysoko, že jsme nemohli najít, kde končí rtuť. Teprve po patnáctiminutovém usilovném ochlazování trubice vějířem, slezla na plus padesát stupňů celsia. Takové vedro je pro našince přímo vražedné, proto jsme dalším ovíváním srazili teplotu na čtyřicetdva stupně, což už se dalo vydržet. Následujícího dne se nám zahnat rtuť zpátky do trubice vůbec nepodařilo.

My jsme v Malajsii dnes již sedmý den a takto by se daly charakterizovat podmínky, které tady panují. Dokážete si představit, že žijete 24 hodin denně v sauně? Že se vám potí i oči? Že se po sprše cítíte svěží asi 20 vteřin, než se opět zpotíte? Každý pohyb je příšerná námaha a stojí člověka hektolitry potu.

My jsme poprvé dostali vedrem nafackováno v neděli ráno. V pořádku jsme se dopravili z Hong Kongu až do Kuala Lumpur. Ubytování jsme našli ve čtvrti Chinatown. Tentokrát to byl hezký a čistý pokojík a nechají nám tam zadarmo kufry během celého našeho cestování. My jsme ihned šli nasát atmosféru Malajsie. Vše je tu barevné, živé a skoro vše se odehrává na ulici. Na ulici se prodává, vaří, smaží, jí. Někde to voní a někde smrdí. Kolem dokola je bordel a odpadky a nikomu to moc nevadí. Zběsilá doprava a přechody nefungují. Malajci jsou milí a ochotní. Je to blázinec, který se těžko popisuje.

V Kuala Lumpur jsme strávili jen den a půl. Na tržnici jsme velmi levně zakoupili dvě “značkové” krosničky s kterými budeme cestovat. Jako první jsme navštívili Batu Caves. Je to hinduistický chrám umístěný v ohromné jeskyni. Před jeskyní stojí obrovská zlatá socha. My jsme si tu na ochutnání koupili čerstvý kokos, ale bylo to pěkně teplý a hnusný. Stihli jsme ještě náměstí Merdeka. Velká prázdná travnatá plocha plná odpadků. Z jedné strany je ale krásný palác sultána Abdula Samada. Více jsme toho v Kuale nestihli, protože nás čekal přesun do Cameronů. Ale ještě se sem několikrát vracíme během našeho cestování.

V Cameron Highlands bylo díky nadmořské výšce nad 1500 m nad mořem přívětivější klima. Naším hlavním cílem tu byly čajové plantáže Tea Boh a továrna na čaj. Procházka mezi čajovníky byla krásná. Pozorovali jsme Malajce sbírající čajové lístky. A v továrně jsme viděli, jak se vyrábí čaj. Při zpáteční cestě jsme navštívili úžasnou motýlí zahradu. Nádherní motýli všech různých velikostí, druhů a barev. A nejen to. Kytky, hadi, ohromní brouci, želvy, štíři. Nejzajímavější byli maskovaní brouci. Dvaceticentimetrový brouk vypadající jako suchá větev, nebo jako zelený list. Dokonalé byly žáby podobné suchému listí. V brinchangu jsme si prohlédli veliký budhistický Sam Poh Temple. Druhý den jsme se podívali do Orang-Asli village. Je to vesnička původních obyvatel, kteří stále ještě trochu vzdorují civilizaci. Lidé tu žijí v bambusových nebo v chudých dřevených chatrčkách, většinou bez elektriky a bez vody. Ta naše vesnička už bohužel civilizací zasažena byla. Chceme navštívit někde tu pravou Orang-Asli, ale na to je třeba podniknout výpravu hlouběji do džungle.

Naše poslední zastávka tento týden byla v George Townu na ostrově Penang. Městečko je zapsáno do seznamu Unesco a nachází se tu několik architektonických lahůdek. Pevnost Cornwallis, muslimská mešita Kapitána Kelinga, hinduistický Mahamariamman Temple… Nejznámější je ohromný budhistický areál Kek Lok Si Temple. Ten jsme prolezli celý a vylezli jsme i na sedmimetrovou pagodu desetitisíce budhů. Dnes jsme prošli několik dalších budhistických i jiných templů a už jich začínáme mít plný zuby. No a odpoledne jsme se nechali svézt rikšou. Ale cítili jsme se přitom trochu trapně.

Už před příjezdem jsme věděli, že Malajsie je také hodně o jídle. Mísením ras a kultur vznikla velmi zajímavá a vyhlášená kuchyně. My jsme se hned od začátku pustili do ochutnávání místních specialit. Až na výjimky jsme se za pár korun nacpali a pochutnali si. Banánová Roti, Thosai nebo Tandoori chicken s Naan připravené přímo na ulici jsou lákadlem jak pro oko, tak pro chuť. Vidět přípravu Roti placky, pochutnat si na ní, zaplatit 9 korun, tak to je neuvěřitelný zážitek.

Kapitolou sama pro sebe je doprava. Zažijete tu mnoho naprosto nepochopitelných věcí. Autobusy v Cameronech prý jezdí každou hodinu, ale nikdo neví kdy. Zastávky neexistují. My jsme tam díky tomu třikrát stopovali. Hezky jsme si díky tomu popovídali s ukecanou muslimskou rodinkou. V hlavním městě Kuala Lumpur mají místo hlavního autobusového nádraží “cirkusový” stan. Již před stanem se na vás pověsí 20 až 30 dohazovačů s vysílačkami a každý vás táhne ke stánku své dopravní společnosti. Konkurence je veliká. Po chvíli zjistíte, že všechny společnosti jezdí ve stejný čas a za stejnou cenu. Autobusy jsou rozmístěné na ploše okolo stanu a občas někde visí číslo označující nástupiště. Když už se vám podaří najít nástupiště, každopádně na něm nenajdete svůj autobus. Každý autobus má již od začátku zpoždění, ale řidič si klidně vyhlásí dvaceti minutovou přestávku. Stojí se pak nejméně hodinu a nikdo to neřeší.

Některé věci tady fungují velice malajsky, ale je to sranda. Až na to nesnesitelné horko si to tu “užíváme”. Ikdyž občas je toho na nás moc. Příští týden nás čeká naše “dovolená”. Jedeme na pár dní na Perhentian Islands. Prý by to měl být “ráj po Malajsku”.