Konečně jsme se téměř po půl roce dokopali k napsání našeho závěrečného článku o našem cestování. Dozvíte se pár příhod ze zpáteční cesty, věci, které jsme vám v předchozích článcích zatajili a budeme také trochu bilancovat a trochu plánovat.

Po 80-ti dnech cestování jsme stáli v Kuala Lumpur na letišti a čekal nás dlouhý přesun domů. První komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Naše kufry byly příliš těžké. Nezbylo nám nic jiného, než je uprostřed odletové haly přebalit. Povedlo se, ani jsme nic nevyhodili, dokonce i ten prací prášek si Lenka obhájila. Měli jsme trochu bobíky, že nestihneme přestup v Hong Kongu. AirAsia nelítá zrovna na čas a my měli na přestup pouhou hodinku a půl. Naštěstí jsme tentokrát načas přistáli a v pohodě tak zvládli i komplikovaný přestup. Projít přes imigrační, najít své kufry, najít Cathay Pacific, odbavit se a najít terminál. Uf. Konečně jsme mířili do civilizace, na což Jakubův trávicí systém zareagoval důkladnou očistou. Dvanáctihodinovou cestu do Londýna Lenka prospala a Jakub pros… V londýně jsme si v Duty free koupili Hugo Bosse a těšili se na rodnou hroudu. To, že jsme v Čechách, jsme poznali hned na začátku. Strašně dlouhá fronta na imigračním a pak zbytečně přísná kontrola. Projeli jsme přes půl zeměkoule, několik mezinárodních letišť a teprve tady nám prohrabou i kufry… Welcome home. Přivítání v příletové hale bylo o poznání vřelejší. Naše objednávka (sůl, chléb a vychlazená plznička) byla vyslyšena bezezbytku a dokonce vylepšena o slivovičku a rebarborové koláčky.

Zbytek dne jsme strávili vybalováním, vyprávěním zážitků a přebíráním suvenýrů. O jejich nákupu jsme se nikde nezmiňovali, protože by to pak nebylo překvápko. Většinu suvenýrů jsme nakoupili při pobytu na Bali. Vyráželi jsme na skútru po okolí Ubudu a obdivovali zručnost místních řemeslníků. Kromě toho jsou ceny tak směšně nízké, že prostě nešlo odolat. Zachvátila nás nákupní horečka. Z Ubudu jsme vyráželi s pořádným nákladem: dvě velké krávy, pět malých, deset středních masek, pět bumerangů, tři sety keramiky, dvě větší sošky, dva králíky a kočky, sedm sarongů, dvoje šatičky, bonga, vuvuzelku a desatery náušnice s náhrdelníkem. Tohle všechno jsme táhli na zádech přes celou Jávu při cestě zpět do Jakarty. A to ještě nebylo všechno.

Při nakupování suvenýrů jsme neustále obdivovali krásu didgeridoo z místních dílen. Cena 10 dolarů nás ohromila. Jenže jak to dostat domu. Po návštěvě pošty a po dlouhém propočítávání a rozhodování jsme vymysleli brutální plán. Didgeridoo jsme koupili rovnou tři a k tomu dvě krásné obrovské masky na zeď. Dokážete si nás představit, jak jedeme na skútru se třema metr a půl dlouhýma didgeridoo? Na poště jsme vše zabalili do balíku a s nadějí poslali na dlouhou cestu po moři. Doma jsme netrpělivě očekávali naši zásilku. Na začátku srpna přišel email z celní správy v Praze. Chtěli balíček proclít. Toto nedorozumění se rychle vyřešilo a za pár dní jsme to měli doma. Po těch dvou měsících na cestách byl balík navlhlý, smradlavý a pomuchlaný. Obsahu se ale naštěstí nic nestalo. Dvě didgeridoo už jsme prodali, čímž se nám vrátila většina nákladů a na naše krásné eukalyptové už si vesele dujeme.

Po těch pěti měsících už přišel čas na to, celé naše cestování s odstupem a s chladnou hlavou zhodnotit. Dlouhodobý pobyt na Novém Zélandu je pro nás pro oba ohromnou zkušeností na celý život. Je to krásná země, jsou tam příjemní lidé a nám při cestování neskutečně přálo počasí. Zéland naprosto splnil naše očekávání. U Hong Kongu jsme se shodli, že to bylo zajímavé, ale ty dva dny byly akorát. Malajsie byla na procestování lehká. Některá místa nás trošku zklamala (Penang, Taman Negara), ale na Camerony a Perhentiany budeme dlouho vzpomínat. Indonésie byla v některých okamžicích těžká a někdy i dost těžká. Všude jinde si člověk musí zážitek vyhledat, v Indonésii si tě zážitek najde sám. Každá pro nás zdánlivě obyčejná věc, jako například jízda vlakem, nákup nebo chůze po ulici, se v mžiku promění v neuvěřitelnou situaci. Vše jsme si museli vybojovat a občas nadávali všemu a všem. Doteď se divíme, kde všude jsme se dokázali vyspat, co všechno jsme dokázali sníst. Ale právě tyto extrémy dělají z Indonésie Indonésii a teď s odstupem jí hodnotíme jako totálně největší zážitek.

A co dál??? Doufáme, že další cestování na sebe nenechá dlouho čekat. Na roční pobyt někde to v současnosti nevypadá, ale kdyby náhodou, tak jsme si vyhlídli Kanadu. Spíše máme v plánu podívat se na měsíc do Afriky nebo si autem projet část východní Evropy. Tak snad z toho něco vyjde.