Murphyho zákon cestovatelský: “Napíšete-li domu, že máte hezky, začne pršet. Napíšete-li, že jste v pořádku, do večera se to změní.”
Pobyt v Ubudu jsme si náramně užili. Ubytování se snídaní, oblíbená restaurace s pevnými cenami, vypůjčený dopravní prostředek. Nemuseli jsme se díky tomu dennodenně s nikým dohadovat a člověk nemusí být pořád ve střehu, zda se ho někdo nesnaží ošidit. Vyráželi jsme na skútru na výlety po Bali. Mohli jsme si zastavit, kde jsme chtěli. Byla to pohodička. Rýžová políčka, chrámy, umělecké dílny. Dokonalou idylku kazily jen krysy, které měly každou noc nad naším pokojem mejdan (ale to prostě k Indonésii patří).
Ubud jsme po čtyřech dnech opustili a čekal nás dlouhý přejezd směr Jakarta. Zbývaly nám poslední čtyři dny do odletu. V Banyuwangi jsme zjišťovali informace ohledně aktivity Kawah Ijen. K naší radosti kráter přestal prskat a jeho návštěvě bránily jen přemrštěné ceny místních průvodců. Už jsme to pomalu vzdávali, když u nás zastavil kluk na motorce. Nabídl nám to co všichni ostatní, výlet za 650.000 Rp. Poslali jsme ho, víte kam (slušně), řekli, že mu víc jak 200.000 Rp nedáme a druhý den jsme jeli na Ijen.
Ráno jsme vstávali ve čtyři a džípem čtyrkolkou jsme se hodinu přesouvali pod Ijen. Odtud jsme po svých stoupali hodinu na hranu kráteru. Žlutý a žlutě kouřící kráter, za kouřem prosvítá krásně modré kráterové jezero Ijen. Po krkolomné cestě jsme sešli až dolů k jezeru. Strašně silný pach síry, a když se otočí vítr, kouř zavalí dno kráteru tak, že se tam vůbec nedá dýchat. Nic nevidíte, pálí vás oči i plíce a dechu se nedostává. Bylo to drsné, ale ještě daleko drsnější byl pohled na místní muže. V těchto šílených podmínkách, holýma rukama dennodenně těží síru přímo z kouřícího kráteru. Dokážete si takovou práci představit? Vstát ve dvě hodiny ráno, vzít přes rameno dva proutěné koše a jít několik kilometrů pěšky do kopce, slézt do kráteru, v dusivém kouři odlamovat kusy síry, naplnit své koše a pak tu celou cestu absolvovat zpět. S jediným rozdílem, na zádech táhnete 80 Kg síry. Za tuto pěti-hodinovou dřinu dostanete 100 Kč a můžete jít znovu. Byl to neuvěřitelný zážitek a nadosmrti si budeme vážit každé normální práce. Člověk se ani nemůže dívat na jejich do krve rozedřená ramena a tělo zkřivené neustálým nošením těžkého nákladu.
Po Ijenu už jsme se jen přesouvali do Jakarty. Neskutečně únavné a dlouhé cesty vlakem. Udělali jsme si jen krátkou zastávku v Surabaya, kde jsme navštívili továrnu Sampoerna na indonéské cigarety Kretek. Dokážete zabalit úhlednou krabičku cigeret za 9 vteřin? Celá výroba probíhá ručně a dělnice jsou evidentně placené od kusu. Připadáte si, jako když koukáte na zrychlený film.
V Jakartě jsme opustili Indonésii, přeletěli do Kuala Lumpur v Malajsii. V našem hotelu jsme našli své kufry. Teď už stačí jen zabalit a za pár hodin vyrážíme na letiště. Už je to tady. Letíme domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to je nám smutno…