Jak jsme opustili rodinku, jak Vaneska zlobila, jak jsme snídali na pláži, jak Vaneska zase zlobila, jak jsme sháněli práci, jak jsme nesehnali a jak jsme změnili plány.

V sobotu dopoledne jsme pobalili věci, rozloučili se s rodinou a vyrazili na cesty. V nákupním středisku jsme doplnili výbavu do Vanesky a chtěli jsme si udělat malý výlet. Naším cílem byly pláže Piha a Karakare. Po pár kilometrech Vaneska začala zlobit. Ozývaly se podivné rány a bylo slyšet zvláštní syčení. Zděšeni jsme ihned zastavili na benzíně. Z Vanesky něco teklo a ze spodu šla pára. Vaneska vařila. Když jsme chtěli dolít vodu do chladiče, zjistili jsme, že máme tak precizně zalícovanou postel, že jí z auta nevytáhneme a tudíž se ani nedostaneme pod sedačky do motoru. Po chvilce usilovného tahání postele, jsme zjistili, že můžeme chladič dolít i zepředu. Vodu jsme tedy dolili a nechali Vanesku ještě hodinku chladnout. Pak jsme teprve opatrně pokračovali dál.

Po cestě jsme zjistili, že bez pořádné mapy to nepůjde a také, že Vaneska je pěkně líná, a proto jsme na Piha beach dorazili až v podvečer. Pláž nás naprosto okouzlila a stihli jsme si na ni udělat i malou procházku. Písek na pláži má zajímavou černomodrou barvu a prý je dost magnetický. Když jsme si náležitě užili západ slunce, uložili jsme se k našemu prvnímu spánku ve Vanesce.

Druhý den ráno nás probudilo sluníčko. Celí nadšení jsme v pyžamech vyběhli na pláž, až jsme tím možná vyděsili pár domorodců. Snídani jsme si dali na pláži. Pak jsme ve vlnách pózovali před fotoaparátem. Lenku při tom zaskočila devátá vlna. Všechny vlnky dosahovaly nad kotníky a při téhle stála Lenka ve vodě skoro po pás. Místní domorodci se opět zasmáli.

Poté jsme se s Pihou rozloučili a vyrazili na nedalekou Karekare beach. Vaneska jela pro tentokrát bez problémů. Na Karekare jsme si udělali procházku a vylezli na útes. Tam jsme objevili spoustu velkých krabů, kteří před námi zděšeně prchali do úkrytu. Poté jsme si ještě dali krátkou procházku k vodopádům a jeli dál.

Naše cesta vedla zpátky přes Auckland. Jízda vlevo nakonec nedělala takové problémy, jak se zpočátku zdálo. Vaneska jela docela v pohodě – je trošku línější do kopce, ale jinak jede dobře. Projeli jsme Hamilton, když Vaneska začala opět zlobit. Rafička benzínu náhle spadla z půlky nádrže na nulu. Byli jsme trošku vyděšeni, jestli vůbec nějaký benzín máme. Na Zélandě ale nejsou benzinky na každém rohu a tak jsme pokračovali dál. Spali jsme na odpočívadle před Rotoruou. Pršelo a hodně foukal vítr, což jsme si v autě docela užívali (poznámka: zjistili jsme, že do Vanesky neteče, ale fouká).

Pondělí nám celý den pršelo a my jsme v Rotoruře a později i v Taupu marně hledali práci. Spali jsme na břehu jezera Taupo.

V úterý jsme zkoušeli štěstí v Turangi. Opět jsme se ptali v restauracích, motelech i na plavečáku. Nic. V knihovně jsme objevili free internet a našli jsme několik inzerátů. Všechny byly z jižního ostrova. Seděli jsme pak v autě, jedli tousťák s rybičkama (mrkev jako zákusek) a přemýšleli, zda se vydat na jih. Odpoledne jsme Turangi opustili. Po cestě jsme si v kempu dali Lenky vytouženou sprchu. Na odpočívadle jsme poprvé vyzkoušeli náš nový plynový kempingový vařič.

Ve středu jsme začali volat na inzeráty z internetu. Lenka obratnou angličtinou domluvila na čtvrtek schůzku s manažerem hospody v Kekerengu. Rozhodli jsme se tedy přesunout na jižní ostrov. Dostat se na jižní ostrov je možné pouze trajektem. Ve Welingtonu jsme našli ferry (trajekt), nalodili se i s Vaneskou a hurá na jižní ostrov. Cesta trvala skoro 4 hodiny. Bylo krásně a my jsme se mohli kochat pohledem z paluby. I přesto, že šíleně foukalo, zůstali jsme venku na horní palubě. Proplouvání mezi ostrůvky jižního ostrova jsme si nemohli nechat ujít.

Pokračování příště…