O tom, jak Jakub znovu ochořel, jak jsme jeli na trh s auty, jak jsme nevybrali, jak Lenka volala, jak jsme vybrali a pak nevybrali.

V týdnu jsme se začali poohlížet po nějakém autíčku. Podařilo se nám najít nějaké inzeráty a informaci o největším trhu s auty v Aucklandu. Většina inzerátů byla s telefonním číslem. Na dva jsme zkusili napsat textovku, ale bez odezvy. Volat jsme si netroufali. Spoléhali jsme se, že si vybereme v sobotu ráno na trhu.

V pátek večer se po návratu ze školy Jakubovi vrátila rýma, bolest v krku a horečka. Tentokrát pro jistotu v silnějším provedení než minule. Rýma způsobila, že jsme se ani jeden nevyspali – Jakub s ucpaným nosem nemůže spát, ale chrápe při tom jako kráva. Ráno jsme oba polkli horký čaj, ibalginy (na Lenku už to leze taky) a vyrazili do města na trh. Ten měl probíhat od devíti do jedné odpoledne.

Na “největším” trhu s auty v Aucklandu jsme k našemu údivu spatřili pouhých pět aut. Šli jsme si tedy sehnat něco k obědu v naději, že se do odpoledne počet aut rozroste. V deset jsme se vrátili a aut už bylo celých 12. Co jsme vlastně sháněli? Chtěli jsme si pořídit větší auto (tzv. VAN), aby se v něm dalo přespávat. Stanovili jsme si maximum, které jsme ochotni zaplatit, a to 2-2,5 tisíce dolarů. V přepočtu na naše asi 24-30 tisíc. Na trhu bylo VANů devět, ale ceny byly strašně vysoké. Nestačili jsme valit oči. Toyota z roku 86, 500 tisíc najeto a prodejní cena 3.600 dolarů – to si snad dělali prdel. Navíc vypadala, že se může každou chvíli rozsypat. Ani ostatní auta nepřelezla rok 90 a u žádného neklesla cena pod 3.000. Rozhodli jsme se na místě vytrvat, zda ještě někdo nedorazí nebo jestli trhovci nesleví. Postupně nás velmi přátelsky oslovilo několik majitelů aut. Ale nikdo neslevil ani peny.

V jedenáct Lenka učinila velké rozhodnutí (ze zoufalství). Budeme volat. Ve foťáku jsme měli nafocené některé akceptovatelné inzeráty, které jsme našli v týdnu. Hned na první pokus se Lence po telefonu zázračně podařilo domluvit schůzku. Sraz v jednu hodinu na benzíně v Aucklandu.

V inzerátu jsme četli: Nisan Serena Vannete vínové barvy, rok 1993, benzín, najeto kolem 200 tisíc, sedmi místný, 5 rychlostní manuál a fotka vypadala naprosto luxusně. Cena byla dost překvapivá. Původních 2.950 přeškrtáno a zlevněno na pouhých 1.950. S napětím jsme očekávali, co na benzínu přijede.

Před jednou hodinou konečně dorazil asi 30ti-letý Craig se svým Nisanem. Oproti té Toyotě vypadal naprosto luxusně. Auto jsme důkladně prohlédli a neshledali žádnou větší vadu. Několik malých chybiček jsme našli (na některé nás upozornil Craig sám), ale všechny v celku zanedbatelné. Jediné co jsme nemohli najít byl motor. Pod přední kapotou nebyl. Craig nám pak vysvětlil, že se motor nachází pod předními sedadly a olej a voda se tudíž doplňují zevnitř. Požádali jsme ho o projížďku. V autě jsme zjistili, že Nisan není manuál, ale automat. Craig nám sdělil, že odjíždí do Kanady a na prodej dost pospíchá, proto takhle slevil. Zároveň jsme se dozvěděli, že na autě je úplně nová WOF (něco jako technická), která stojí 100 dolarů a u všech aut platí půl roku. Tím se nám navýšila cena na 2.090, s čímž jsme souhlasili. Převedení auta na nového majitele se na Zélandě dělá na poště, stojí 10 dolarů (asi 120 Kč) a trvá to asi dvě minuty. To je panečku byrokracie. Objevil se ale problém. Kvůli “debilům” v české Komerční bance se nám nepodařilo převést naše peníze na náš zélandský účet. Museli jsme vybírat pomocí české karty z bankomatu a zjistili, že nám to víc jak 800 dolarů za den nedá. Dali jsme tak dohromady 1.600 dolarů, což bylo málo. Craig byl naštěstí dost vstřícný. Sepsali jsme krátkou smlouvu, převedli auto na Jakuba a dali Craigovi 1.600. Domluvili jsme se, že si pro auto dojedeme druhý den a doplatíme zbytek.

Tak jsme vyrazili domu léčit své choroby a psychicky se připravit na druhý den. Řídit v horečce, poprvé automat a ještě navíc vlevo – to bude sranda.

V neděli ráno jsme si jeli autobusem pro auto. Ve městě jsme vybrali zbytek peněz a vydali se za Craigem. Proběhlo rychlé předání a my mohli vyrazit poprvé ve svém autě na cestu zpět. Cesta byla celkem bez komplikací. I když nás to trochu táhlo doprava, udrželi jsme se celou cestu vlevo. Nakonec nám největší problém dělali blinkry. Jsou totiž na druhé straně, a proto jsme při odbočovaní dost často měli zapnuté stěrače.

Po zaparkování jsme zjistili, že nám Craig přece jenom něco zatajil. Nešli zamknout zadní dveře. Tento problém se nám ale podařilo ještě před večeří vyřešit.

A tady vám tedy představujeme třetího člena naší rodiny. Jmenuje se Vanesa, je jí 16 a my se s ní zatím seznamujeme a doufáme, že nebude moc zlobit a papkat.