O našich prvních výletech v Aucklandu. O tom, jak jsme viděli oceán, první ovci, “pralesní” ligu v ragby a o tom, jak jsme běželi.

Je sobota ráno a my vyrážíme na náš první výlet. Poprvé jsme se překvapivě dobře vyspali (Jakub se vzbudil až v šest hodin) a venku to vypadalo na krásný den. V rychlosti jsme se nasnídali a připravili si svačinku s sebou. Autobusem jsme se přepravili do samotného centra Aucklandu na Queen Street (něco jako Václavák). Odtud jsme již šli pěšky. Našim prvním cílem bylo nejvyšší místo v Aucklandu – Mount Eden (v maorštině je to Maungawhau), který má celých “196 m” nadmořské výšky. Auckland leží na 48 (doufejme) vyhaslých sopkách a Mount Eden je jednou z nich. Po cestě jsme si ještě stihli zakešovat a už jsme se šplhali nahoru. Tam nás čekala krásná vyhlídka na kráter sopky a ještě krásnější na město. Celý Auckland je totiž jedna velká placka, z které vykukuji jen tyto bývalé vulkány.

Když jsme se náležitě vynadívali, vyrazili jsme na náš další cíl – One Tree Hill. Opět bývalý vulkán s vyhlídkou. Po cestě jsme narazili na sportovní centrum a poprvé naživo viděli novozélandský národní sport – ragby. Vidět utkání v tomto sportu je opravdu zážitek, zvlášť pokud se vám podaří narazit na místní “pralesní” ligu. 20 chlapů leží na sobě v bahně, nikdo neví, kde je míč a možná to neví ani ten, co ten míč drží, protože na něm právě všichni leží – krásný sport.

Také jsme konečně spatřili první ovci. Novozélanďané se totiž neustále chlubí s tím, kolik mají ovcí. Hlášku: “na Zélandu žije 4 miliony lidí, ale 60 milionů ovcí” jsme za první týden slyšeli hned několikrát. My jsme však doposud žádnou ovci nepotkali. Tak dnes se nám to konečně povedlo.

Nahoru na One Tree Hill jsme nešli po cestě, ale zvolili jsme cestu přímou, terénem, mezi ovcemi. Na hoře se nachází obelisk a je tam pohřben zakladatel Aucklandu (ňákej Cambell). My jsme si tam snědli sváču, a jelikož docela foukalo a byla zima, chtěli jsme jít zase dolů. Zaujal nás však kráter. Na rozdíl od Mt Eden nebyl zde do kráteru zakázán vstup. Sešli jsme dolů do kráteru a ze sopečných kamenů vyskládali své iniciály. Pak opět zpátky nahoru a vše vyfotit.

Po cestě zpět jsme zjistili, že jeden autobus nám jede za chvilku a druhej zas až za dlouho. Tak jsme přidali do kroku, pak ještě trochu zrychlili a nakonec i běželi (asi 4 km). Samozřejmě, že jsme to nestihli. Naštěstí jsme si v týdnu vyřídili zélandské telefonní číslo, takže jsme mohli dát naší rodině vědět, že se trochu opozdíme.

V neděli ráno jsme vyrazili na druhý výlet. Opět pěšky a tentokrát jen po okolí našeho přechodného bydliště. Hned necelých 500 metrů za domem máme oceán, a proto vedla naše cesta k němu. Otestovali jsme vodu (byla slaná a ledová) a šli podél pobřeží dál. Cesta vedla hustým porostem, nechalo by se říct lesem nebo spíš pralesem. Objevovali jsme neustále jiné a nové stromy, palmy a rostliny. Lenka brblala, že se jde moc rychle a že se nestačí kochat. Jakub se snažil zabavit lezením na palmy (další brblání), což se mu nakonec u jedné (20 palma 5 pokus) konečně povedlo (hurá, zase bude od něj na chvíli pokoj).

Cestu jsme si opět zpestřili geocachingem. Tentokrát se nám hned dvakrát poštěstilo potkat další geocachery. Domorodí cacheři jsou velmi družní a upovídaní, což se o nás říct nedalo, zejména kvůli naší angličtině.

Cestou zpátky jsme nešli lesem, ale městem. Auckland je sice největší město na Zélandě, ale našinec si tu připadá jako na vesnici. Všude jsou jen malé dřevěné rodinné domky a spousta zeleně. Na mrakodrapy a podobné budovy člověk narazí pouze v centru.

Za ty dva výlety jsme nachodili tak 30 – 35 km. Zaujala nás hlavně nadmořská výška, která se pohybovala od 0 do 100 metrů nad mořem, jen vyhlídky měly 150 až 190 metrů.

Teď už nás čeká zase týden školy. Příští víkend máme v plánu další výlety, ale bude záležet, co nám dovolí počasí.