Druhý článek tentokrát o naší cestě z letiště, o prvních dojmech z ubytování a rodiny a o našem prvním jídle na Zélandě.

Poté co jsme dorazili do Aucklandu a prošli přes všechny vstupní kontroly, museli jsme ještě najít člověka, který nás měl dopravit do rodiny. Cedule s našimi jmény byla naštěstí tak obrovská, že ji nešlo přehlédnout. Ujala se nás nějaká ženská (jméno už nevíme) a postavila si nás stranou k ostatním studentům, ať chvilku počkáme. Z chvilky čekání se vyklubaly dobrý dvě hodiny, protože se čekalo na další studenty ze všech možných světadílů. Nebylo si kam sednout a stání u kufru v našem stavu bylo dost náročné. Lenka, která přišla o ranní menu v letadle, dostala hlad. Prvním jídlem na Zélandě byl cheesburger z mekáče. Jakub mezitím stihl objevit počítač s free internetem, z něhož se po chvilce přemlouvání podařilo vložit krátkou zprávu na stránky.

Konečně se všichni studenti našli a jeli jsme se ubytovat. Jízda byla zajímavá. Z našeho pohledu jsme celou cestu jeli v protisměru. Auto také nebylo z nejnovějších a každou chvilku nešlo zařadit. V autě nás sedělo asi devět a postupně nás rozváželi do rodin. My jsme přišli na řadu samozřejmě až jako poslední. Projeli jsme prakticky půlku Aucklandu, viděli jsme ubytování ostatních studentů a začali jsme se trochu obávat toho, co čeká na nás. Občas to vypadalo, že jsou studenti ubytováni v garáži.

Bylo po čtvrté hodině odpoledne, když došla konečně řada na nás. Vystoupili jsme před hezkým bílým domečkem, kde nás srdečně přivítala “the Crooks Family”. Anne, Neil a děti Sarah a James a kočka s rolničkou. Anne nás zavedla do našeho pokoje (malý, útulný a v pohodě). Počáteční komunikaci nám trošku znepříjemnil zélandský dialekt, občas jsme nerozuměli ani základním slovům. V rychlosti jsme vybalili, dali si vytouženou sprchu (koupelnu máme hned vedle pokoje) a šli zjistit další informace ohledně našeho ubytování. Anne nám vysvětlila cestu autobusem do školy a pár dalších informací o jídle a chodu domácnosti. Nejdůležitějším poznatkem byla slova “Help Yourself”, nejčastěji používaná slova Zélanďanů.

Ještě před večeří jsme se rozhodli obhlédnout terén a najít autobusovou zastávku. Navlíkli jsme se, protože byla zima a chtěli vyrazit. Aktivní Neil, který běhal venku v kraťasech, tričku a bos, nastartoval svého džípa a rozhodl se, že nám celou cestu do školy ukáže. Marně jsme se snažili odmítnout. Takže jsme opět v autě, opět sedíme (jako předcházejících 40 hodin) a jedeme po trase autobusu asi 15 km do školy. Při cestě zpátky jsme oba v autě totálně vytuhli. Po návratu už na nás čekala teplá večeře, při které jsme poslední zbytky sil vložili do konverzace s rodinou. K večeři bylo k našemu překvapení pečené kuře s bramborem.

Tak to byl náš první půlden na Zélandě…