V našem prvním povídání o Zélandu se dozvíte podrobnosti a zážitky z naší cesty a přikládáme i první fotografie.
Naše cesta započala v pátek 31. 7. 09 ve 14:00 v Česticích. Po bezproblémovém přesunu autem do Prahy jsme stáli na letišti. Poprvé jako cestující. Letadlem jsme ani jeden ještě neletěli, proto bylo pro nás vše překvapující. Ale vše jsme zvládli bez problémů a dokonce jsme si zajistili sedadla u okénka.
Je 18:20. Konečně sedíme v letadle a čekáme na odlet. Trochu jsme se létání báli, nejvíc vzletu a přistání, ale nebylo to tak strašné. Celý let jsme si užili. Byl to pro nás opravdu zážitek. Než jsme se stačili rozkoukat, byli jsme už na letišti v Londýně.
Bezproblémově jsme zvládli přesun autobusem z terminálu 5 na terminál 3, vpořádku jsme prošli důkladnou kontrolou (Lenka musela sundat i boty) a čekání na další let jsme si zpestřili četbou čínských novin. Druhé letadlo bylo podstatně větší a my neměli místa vedle sebe (děkujeme stevardovi z pražského letiště). Díky našim skvělým komunikačním schopnostem a krásné hongkongské letušce jsme vedle sebe seděli. Cestu jsme si krátili, jak se dalo. Křížovkami, četbou a zkoumáním počítače v sedačce před sebou. Ten se Jakubovi podařilo totálně zasekat již po dvou hodinách letu (naštěstí to nemělo vliv na počítač palubní). Opět přišli na řadu již zmiňované výborné komunikační schopnosti (Lenka) a krásný hongkongský letušák zajistil restart. Poznámka pro IT: PC v letadlech BA jedou na Linuxu. Cesta probíhala jinak bez větších zajímavostí. I přes velkou únavu se moc spát nedalo, také díky třem řvoucím malým anglánům (nebo co to bylo) na sedadlech před námi. Do Hong Kongu jsme přiletěli značně unavení a zmuchlaní. Při výstupu z letadla jsme málem přehlídli letušku držící cedulku Vilanek. Co po nás chtěla, jsme ale nerozuměli, takže nás asi po čtvrt hodině neúspěšného vysvětlování sama dovedla k přepážce (kdyby to řekla hned, tak jsme si tam došli sami).
Z Hong Kongu jsme vyráželi v půl jedenácté v noci místního času. Sedadla jsme měli překvapivě vedle sebe (v jejich abecedě jdou asi písmena H a K za sebou). Tentokrát nám spaní znemožňovaly neustálé otřesy letadla. To jsme si užívali téměř celou cestu. Počasí bylo dobrý, takže to snad ten pilot dělal schválně. Možná i díky tomu Lenka odmítla lákavě vypadající ranní menu. Nevolnost odvrátila až scenérie slunce vycházejícího nad Austrálií. Barva oblohy se neustále proměňovala obdobně jako barva Lenky před chvílí. Poslední tři hodiny cesta už vůbec neutíkala. O to radostnější byl pohled na pobřeží Zélandu.
Po přistání jsme museli mobilizovat všechny zbylé síly na vstupní kontrolu. Přes imigračního úředníka jsme díky dokladům o škole a vízu prošli bez problémů (se slovy stjudy ent holidej). Stačil milý (přiblblý) úsměv, vrazil nám do pasu razítko a mohli jsme vyrazit pro kufry. S napětím jsme očekávali, zda se naše zavazadla objeví na běžícím pásu. Byla tam a dokonce v pořádku. Druhý úředník se vyptával, co vezeme (kytky, ovoce atd.) a nejvíc mu vadila hlína ve sportovní obuvi. Stačilo ho ujistit, že mi po trávě neběháme a pustil nás k rentgenu. Neušli jsme ani dva metry a odchytil nás další člověk v uniformě, který po nás chtěl jakýsi “tikit”. Do teď nevíme, co tím myslel. Letenka, pas ani arrival card to nebyla. Prošli jsme, ani moc nevíme jak. Rentgen už šel hladce a tím byla celá kontrola úspěšně za námi. Konečně jsme na Zélandu. Samou radostí a únavou jsme si ani nevšimli, že jsme vzhůru nohama. Foťák to však odhalil… (další fotky už budeme otáčet)
Jen tak pro zajímavost. Celkově naše cesta trvala 36 hodin – 2 hodiny v autě, 26 hodin v letadle a zbytek jsou přestupy a čekání na letišti. Perfektní cesta – vyrazili jsme v pátek ve 14:00 a v Aucklandu jsme byli až v neděli ve 12:00, také díky 10ti hodinovému časovému posunu. Teď jdeme dohánět spánkový deficit. Loučíme se slovy dobré poledne, protože zatímco u vás je právě čas oběda, my máme 10 večer a jdeme spát.