I když tento článek nebyl původně vůbec plánován, musíme se s vámi podělit o zatím náš nejlepší zážitek z Nového Zélandu. Národní park Tongariro se nachází zhruba uprostřed severního ostrova. Je to oblast velmi aktivní vulkanické činnosti. A je to vidět. Když tudy projíždíte, skoro z každé druhé díry v zemi se kouří a všude cítíte síru. Samotné Tongariro je park sopek. Vybuchlých, spících i aktivních. K poslednímu chrlení dýmu a lávy došlo naposledy v roce 1995. Tongariro je také hodně známé díky trilogii o pánovi prstenů. Znalci jistě ocení, že tento park ve filmu znázorňoval Mordor a Mt Doom.

Tongariro Alpine Crossing je jednodenní pěší track. Je označován za jeden z nejlepších jednodenních výletů na Zélandě a někdy dokonce i na světě. Měří 19,4 km a jde se 7-8 hodin. A není to žádná procházka růžovým sadem. Startuje se v nadmořské výšce 1150 metrů, stoupá se několik hodin do 1886 a poté se klesá až do 750 m nad mořem. Počasí je tu strašně nevyzpytatelné a rychle se mění.

My jsme si tento track dali jako jeden z našich hlavních cílů na severním ostrově. Jenže cíl je jedna věc a počasí druhá. Do Tongarira jsme dorazili ve čtvrtek po poledni. Pršelo a viditelnost nulová. Track v tu chvíli vypadal na míle daleko. Na informacích jsme zjišťovali předpověď počasí a ta vypadala slibně – na sobotu. Slečna za přepážkou nás vesele upozornila, že se v těchto nadmořských výškách počasí do soboty ještě třikrát změní. My jsme se ale nedali odradit a rozhodli se vytrvat. V pátek jsme jen tak odpočívali a průběžně kontrolovali předpověď. Ta se překvapivě nezměnila a my se začali připravovat na track.

V sobotu ráno v 6:25 budíček. Přesun k zastávce autobusu. V 7:00 přejezd busem na začátek trasy a v 7:30 jsme vyráželi. Počasí nádherné. Pár stupňů nad nulou, zmrzlé louže, jinovatka, čistá obloha a vycházelo slunce. Před námi se impozantně tyčila 2291 metrů vysoká sopka Ngauruhoe a my jsme věděli, že za chvilku půjdeme kousek pod ní. Cesta stoupala a stoupala čím dál strměji. Slunce vyšlo a my pomalu začali svlékat přebytečné svršky. Po zdolání mety 1600 m nad mořem jsme je zase začali urychleně navlékat. Pěkný vítr a ziminka. Nepolevili jsme a po třech hodinách vylezli na nejvyšší bod a zároveň do poloviny naší cesty, na 1886 metrů vysoký Red Crater. To co jsme viděli, se snad ani nedá popsat slovy.

Stáli jsme na hraně kráteru vybuchlé sopky a nevěděli, kam se dívat dřív. Protější strana kráteru hrála neuvěřitelnými barvami. Na jedné straně jsme měli skoro ve výšce očí nádhernou sopku Ngauruhoe a na straně druhé jsme shlíželi do úžasného údolí. Ohromné pole rozlité lávy, v dálce krásně modré jezero a přímo pod námi několik kouzelně modrých a zelených jezírek Emerald Lakes. Neuvěřitelné. Vše hraje až neskutečnými barvami. Začali jsme sestup dolů k jezírkům a konečně se tak zbavili nepříjemného vichru. U jezírek jsme si dali přestávku a oběd.

Neradi jsme opouštěli jezírka, ale muselo se dál. Cesta údolím k jezeru Blue Lake byla dlouhá a krásná. Neustále jsme se otáčeli a pozorovali Red Crater a místa, která jsme právě prošli. Výhled od Blue Lake byl překrásný. Stejné údolí, jen z druhé strany než před hodinou. Modré jezero za zády, pod námi údolí s lívancem rozlité lávy a za ním Red Crater a Ngauruhoe. Opět neuvěřitelné.

Od Blue Lake nás čekal dlouhý sestup dolů. Šli jsme po boku hory Tongariro a obdivovali výhledy na jezero Taupo a jeho okolí. Po cestě jsme si dali přestávku u Ketetahi Hutu. Kousek pod ním se nachází Ketetahi hot springs. Jde o aktivní termální oblast, kterou jsme bohužel nemohli navštívit blíže. Nachází se totiž na soukromém pozemku. Proto jsme jen zdálky viděli oblaka dýmu a cítili síru. V půl třetí jsme dorazili na parkoviště a ve tři nás svozový autobus odvezl zpět k autu. My jsme ještě celý večer znovu a znovu prohlíželi fotky a vstřebávali pocity.