Konečně přišel ten den, na který jsme se těšili – čtvrtek 25. března. Ve 12:00 jsme nastoupili do autobusu a pravděpodobně naposledy zamávali vzdalující se vesničce. Loučení s Hanmer Springs a hlavně s naší půlroční rodinkou bylo dojemné. Překvapivě i Jakub slzu uronil, respektive dvě (v každém oku měl jednu). Lenka přestala brečet až ve chvíli, kdy se jí v autobuse udělalo nevolno. “Já jsem ti říkala, aby sis vzala ten kynedril.” Se zaťatými zuby to statečně vydržela až do Christchurch. Tam jsme se hladce a bez komplikací přepravili k pobočce firmy Jucy a s… se to začalo až zde. Naše autíčko nám ukázali, ale nedali. Nebylo zaplacené. Kate nám dlužila několik posledních výplat a auto měla platit ona. Následovalo tříhodinové vyjednávání s Jucy, marná snaha dovolat se Kate a nakonec jsme rezignovali a auto si pět minut před zavíračkou zaplatili sami. S velkým zpožděním a pořádně vytočení jsme vyráželi na Akarou.

První den začal strašně, ale následující ráno nám mělo vše vynahradit. Rozhodli jsme se, že na Zélandě investujeme do pár zážitků a první z nich byl tady. Plavání s delfíny na Akaroře. Vše vypadalo úžasně. Loď, otevřený Pacifik, my ve vodě a s námi dovádí skupina krásných delfínů. Takhle to mělo podle našich představ a i podle letáků firmy vypadat. A realita? Navlečení do nepříjemných navlhlých neoprenů jsme se dvě hodiny marně snažili najít delfína, který by o nás alespoň trošku jevil zájem. Když tu najednou párek delfínů vedle lodi. Kapitán zkušeným okem odhadl, že toto jsou ti “naši delfíni”, zastavil loď a vyhnal nás do vody. Lenka se nedala a dobře udělala. Než jsme stačili vlézt do vody, delfíni byli v … (víte kde). No a to bylo asi tak všechno. Viděli jsme všehovšudy asi sedm delfínů, Jakub si zaplaval v Pacifiku, pěkně jsme prochladli, nechali si vrátit část peněz a zklamaní opustili Akarou.

Cesta k jezeru Tekapo byla dlouhá a nepříjemná. Naštvaní, zklamaní, v hlavě se honí myšlenky kolik nám Kate dluží. Nic moc. Tekapo nám naši náladu spravilo. Krásné jezero a my jsme se při procházce u něj konečně dovolali Kate. Vysvětlovala, omlouvala se a slíbila, že vše do týdne zaplatí. Tak snad. My jsme se ještě tentýž večer přesunuli k jezeru Pukaki, kde se nám naskytl nádherný výhled přes jezero na Mount Cook, nejvyšší horu Zélandu.

Další den ráno jsme se rozhodovali, zda vyrazit do národního parku Aoraki Mt Cook. Počasí nevypadalo nic moc a Cook nebylo za jezerem vůbec vidět. Vypadalo to, že v národním parku prší. Ale jeli jsme a teď jsme za to rádi. Celý den nám sice mžilo, ale stejně to tam bylo úžasné. Mt Cook jsme sice kvůli mlze neviděli, ale údolí Tasmánského ledovce bylo nádherné. Pata ledovce v dáli a ledovcové jezero s ledovými krami pod námi nás naprosto okouzlilo. Vše podtrhovala krásná duha. Odpoledne jsme se vydali na dlouhou cestu zpět na pobřeží. Snažili jsme se stihnout tučňáky v Oamaru. Zde, se při troše štěstí, dají spatřit dva různé druhy tučňáků. Každý večer připlouvá na pláž do Oamaru celá kolonie Blue Penguins. Kousek vedle, na jiné pláži se dá občas spatřit pár jedinců Yellow-eyed penguins. My jsme nejprve jen tak na náhodu zkusili ty žlutooké a měli jsme ohromné štěstí. Ihned po příchodu na pláž nás nějaký chlapík s dalekohledem upozornil na páreček tučňáků asi 20 metrů od nás. Pozorovali jsme je skoro hodinu. Zážitek. Poté jsme vyrazili na Blue penguins. Spatřit je není tak obtížné, ale musíte si za to zaplatit. Nám se přemrštěnou částku platit nechtělo, a tak jsme čekali za plotem areálu, kam tučňáci připlouvají. Dva modří tučňáčci k nám k naší radosti zabloudili.

V Oamaru se nám líbilo a strávili jsme tam skoro celý následující den. Na zvířata jsme tam měli docela štěstí. Po tučňácích jsme druhý den viděli při procházce přístavem i půlmetrového žraloka a rejnoka. To vše díky rybáři, kterému jsme evidentně nosili štěstí. Vždy když jsme šli okolo něj, něco chytil. Odpoledne jsme přejeli k Moeraki Boulders. To jsou zajímavé, ohromné, krásně kulaté a popraskané kameny na břehu oceánu.

Pátý den nás čekalo město Dunedin. Pěkné, ale nás ty města zas tak moc nebaví. Odpoledne jsme se přesunuli na Tunnel beach. Zajímavý útes a pod ním krásná malinká pláž, na kterou se lze dostat pouze tunelem ve skále. Tento tunel kdysi ručně vysekal nějaký muž pro svou rodinu. Když jsme se dostatečně vyblbli na pláži a Lenka se opět nechala zmáčet vlnou, pokračovali jsme na Nugget point. Tam krátká procházka k majáku a opět na tučňáky. Opět jsme měli štěstí. Na pláži byli celkem čtyři a najednou se jeden vyloupl z oceánu a komicky se kolíbal směrem k nám. Neuvěřitelný.

Šestý den jsme začali na Cathedral Caves. Jeskyně ve skále na břehu Pacifiku, které jsou dostupné jen dvě hodiny denně při odlivu, nám nejdříve udělali radost. Přijeli jsme tam totiž přesně při tom odlivu, a tudíž je mohli navštívit. No a pak nás moc nenadchli. Ale viděli jsme v nich pravděpodobně našeho prvního a zatím jediného Glow-worma (červ svítící ve tmě). Další zastávkou byly docela hezké vodopády Mcleans Falls. Při cestě z nich nám před autem přeskočil přes cestu ohromný jelen. Jakub doteď tvrdí, že to byl nejmíň šestnácterák. Poté jsme dobyli nejjižnější bod Nového Zélandu Slope point. Zbytek dne jsme strávili na Curio Bay jak jinak než pozorováním tučňáků. A nejenže jich opět několik přišlo, přišel dokonce i oposum. Další zajímavé a pro nás docela neznámé zvířátko.

Poslední sedmý den jsme strávili v Invercargilu na bazéně. Po těch několika dnech bez sprchy už jsme to potřebovali jako sůl.